Jiří valenta

6. srpna 1936 - 11 července 1991

Existují místa, která pomáhají otevírat cestu pro lidskou mysl. Uvolňují a osvobozují duši a vědomí člověka z pevné skořápky tělesné schránky, povznášejí ji do vyššího řádu zákonitostí vesmíru a vytvářejí útočiště a bezčasí pro duchovní meditaci. Setkání za branami běžného smyslového vnímání zprostředkovávají i čisté, tiché obrazy Jiřího Valenty.

Koncem 50. let měl Jiří Valenta možnost zhlédnout abstraktní kompozice F. Kupky. Dotkla se ho jejich spiritualita i barevnost. Začíná pracovat s hmotou, prostorem a světlem v ploše obrazu a vydává se na cestu abstraktní, nefi gurativní tvorby. Snaží se najít a vymezit místo člověka v lidské společnosti i v kosmickém řádu. Tato snaha je patrná zvláště po odchodu do exilu (1968 odchází přes Vídeň do Hof Dodau u Eutinu v Německu). Myšlenkově navazuje na malířské mistry českého středověku - Mistra Theodorika a Mistra třeboňského oltáře.

Obdivuje u nich harmonické sepětí smyslové i duchovní složky díla, odvážnou práci s barvou, nadčasovost a jasný malířský rukopis. Představují pro něj spojnici s domovem, s duchovní tradicí a prostředím, ze kterého je vykořeněn. Vytváří cykly Pocta Mistru Theodorikovi s podtitulem Devět pokusů o zavěšení člověka do prostoru a Dodavský biliard - Antropometrická cvičení. Plochu obrazů protíná spleť pevně vykroužených linií. Připomínají rýhy na lidské dlani. Od narození víme o jejich přítomnosti, nepochybujeme o jejich smyslu, číst v nich však umí jen vyvolení. Tyto čáry zpodobňují dráhy osudu, spojují narození se smrtí, přítomnost s věčností, vymezují délku života. Jsou pevné, předem dané, nezvratné, mají svůj vnitřní řád i tajemství. Mezi sítí čar se ocitají fragmenty lidského těla - hlava, rty, dlaň, ústa, bradavka prsu... Nepatrné stopy člověka v řádu vesmíru... Je sám, nemůže překročit limity vlastního bytí, danost osudu, hranice svého vnímání. Vymezený úsek života, na kterém lpí, mu brání splynout s bílým světlem nekonečna.

V roce 1970 se Valenta stěhuje do Plönu. Vytváří cyklus votivních desek o sv. Krappovi a cyklus votivních desek pro sv. Lalu. Oba světci jsou smyšlení, postavu sv. Krappa si Valenta vypůjčil z absurdního Beckettova dramatu Poslední páska. V každém obrazu se prolíná několik prostorových plánů. Všechny ale směřují k theodorikovskému odkazu, lehce se dotýkají našeho světa a směřují k absolutní duchovní harmonii. Od roku 1971 začínají vznikat obrazy a koláže, ve kterých přítomnost člověka zastupují obrysy bosých chodidel. Valenta je náhodně spatřil v tisku, patřila Jacquelině Kennedyové.

Vytočený palec narušuje dokonalou formu a vyvolává pocity lidskosti, něhy, bezbrannosti. Chodidla jsou vryta do krajiny nejrůznějších odstínů bělí (bílá barva může být chápána jako zástupný symbol pro světlo, světlo je duší prostoru, naplňuje ho a oživuje, smývá hranice), obklopují je siločáry osudu a kosmického řádu. Princip vyšší dimenze zastupují plochy z nátěru, barevné fólie, nerezového či měděného plechu.

Valentovo výtvarno se mění v hluboké duchovní soustředění v cyklu kvašů, které vznikají od roku 1972. Jemný a průsvitný pauzovací papír nese stopy křehkého lidského bytí, které splývá s tichem věčnosti...

Z vlastního rozhodnutí uzavírá Jiří Valenta svou malířskou tvorbu na přelomu let 1977/78. Až do své smrti v roce 1991 se věnuje fotografii.

Velké poděkování patří panu Janu Koblasovi, který pozůstalost po Jiřím Valentovi dlouhá léta spravoval a ve své podstatě ji uchránil celistvou a kompaktní.

Životopisné údaje

6. srpen 1936 Praha - 11 červenec 1991 Cologne
1951-1953 Vyšší uměleckoprůmyslová škola v Praze
1953-1959 Akademie výtvarných umění
(ateliér prof. M. Holého a prof. K. Součka)
1959 V depozitáři Národní galerie zhlédl malby F. Kupky
1960 Účastní se obou neofi ciálních setkání nejml. generace - Konfrontací I, II. První dokonce probíhá v jeho ateliéru v Libni.
1964 Cyklus Syntetických tkání
1968-1969 Přes Vídeň odchází do Německa a usazuje se v Hof Dodau u berlínského galeristy Jarryho Koliána
Cyklus Pocta Mistru Theodorikovi (Devět pokusů o zavěšení člověka do prostoru) a Dodavský biliard
1970 Stěhuje se do Plönu
Vznikají cykly Votivní desky pro sv. Lalu a Votivní desky pro sv. Krappa
1971 Získává jednoroční stipendium Emila Noldeho v Seebüllu
Cyklus početných Kreseb a Obrazů, ve kterých se objevuje dotek dvou chodidel
1972 Trvale se usazuje v Kolíně nad Rýnem
Po 1979 Zcela přestává malovat a věnuje se fotografii
Hodně cestuje (Francie, Anglie, Holandsko, Tunis, Itálie...)
1991 11. července umírá v Kolíně nad Rýnem